Doctor Who: Dalecká generace - Nicholas Briggs

Autor: Nicholas Briggs
překladatel: Tomáš Oakland
nakladatelství: Jota
žánr: sci-fi, komedie
počet stran: 262
vazba: hardback

Anotace: Výsluní 349 je jedním z nesčetného množství světů Dalecké nadace, která poskytuje domov miliardám humanoidů v nesnázích. Doctor, nedůvěřivý ke všem světům, v nichž jsou Daleci zdánlivou silou dobra, se vypravuje na Výsluní 349, aby odhalil pravdivý stav věcí. Jeho pátrání je brzy ohroženo, neboť se ocitá před soudem, tváří v tvář takzvanému "daleckému advokátovi". Podaří se mu o jejich zlovolných úmyslech přesvědčit tamní obyvatele, kteří už celou generaci žijí ve světle dalecké shovívavosti?

Doktor je uprostřed vesmíru, na cestě za dobrodružstvím, když mu na dveře cosi zaklepe. Je to telepatická kostka, kterou vynalezli pánové času a jelikož je jich většina mrtvá nebo uzavřená v časové bublině, je velice podivné co právě ona kostka dělá přede dveřmi TARDIS. Vzkaz v kostce ho zavede na planetu zvanou Getrie, kde je svědkem pohřbu, pro něj zatím neznámého člověka. Když se vrací zpět, zachytí nouzové signál z lodi, a jelikož známe Doktora, nenechá je na holičkách. Bohužel loď už je prázdná když se Doktor nalodí, jediní přeživší jsou tři malé děti, jejichž rodiče před pár minutami spáchali sebevraždu. Doktor si prohlíží černou skříňku a snaží se vypátrat co se stalo s matkou a otcem těch nebohých děti, Bylo to Dalekové. Umíte si nejspíš představit, jak se Doktor tvářil. Páni času a Dálové jsou odvěký nepřátelé, jsou stvořeni k tomu aby se navzájem zabíjeli a bojovali, proto Doktora překvapí,když se dozví, že Dalekové se starají téměř o 400 planet plných lidí. Udržují je na živu pomocí různých podpůrných systému a tak nějak fungují jako ochranná ruka nad planetami. Doktor je génius, Doktor ví, že to není jen tak, něco za tím musí být.

Ach Doktor, můj milovaný Doktor. Asi jako většina lidí i já zbožňuji Doktora a tu jeho geniální povahu, jeho dětské chování a jeho motýlka (nezbožňuji jen Doktora s motýlkem, zbožňuji všechny). Příběhy s Doktorem ať už je v jakékoliv formě jsou prostě báječné. Bohužel i u toho příběhu jsem si našla své ale. Nemyslím si, že je dobrý nápad psát knihy o filmu, protože když se nepovede, lidi mu to dají hodně sežrat. A v Dalecké generaci se Doktor v jistých případech nechová jako Doktor, jsou to jen malé prkotiny jako neustále omlouvání, omluví se dokonce u Dalekovi, jeho typické pohyby a gesta jsou odsunuty do pozadí a ta jeho střeštělost  a geniálnost tu také není moc patrná. Navíc tento příběh není nijak překvapující a dechberoucí, každého napadne, že tam kde jsou Dalekove jsou i problémy a jejich touha po ničení a ovládnutí vesmíru. Navíc je kniha psaná tím stylem "a teď se stalo to a to", "z ničeho nic uviděl nebo se stalo", je to takové lehce neprofesionální, nevím jestli je to autorova prvotina ale vypadá to na to. Knihu ale s klidem mohu doporučit. Nemyslím si sice, že fanouškové Doktora z ní budou odvaření ale ujde..ujde.

hodnocení: 75%

Kufr paní Sinclairové - Louise Walters

Autor: Louise Walters
překladatel: Milan Lžička
nakladatelství: Mladá fronta
žánr: román pro ženy
počet stran: 300
vazba: e-book, harback
Anotace: Osudový příběh o rodinných tajemstvích, spřízněných duších a promeškaných příležitostech. 

Roberta pracuje v knihkupectví/antikvariátu s názvem Old and New. Její život je osamělý, má sice milence jenže je ženatý a žádný vřelý cit k němu nechová. Ráda sbírá všemožné poklady z minulosti, ve starých knihách často nachází zapomenuté dopisy, pohlednice a fotografie. Po své babičce zdědí starý kufr, ve kterém Roberta najde dopis. Dopis je od jejího dědečka, kterého nikdy nepoznala, je z období druhé světové války, problém je ale v tom, že její dědeček byl v té době už dávno mrtvý. Dorothy Sinclairová, Robertina babička, žila v nešťastném a hlavně bezdětném manželství. Své jediné dítě potratila a její manžel jí opustil. Její život ale nabrat nečekané obrátky, když za jejím domem havarovala stíhačka. Díky této nehodě potkala polského majora letectva Jana Pietrykowského, který ji naprosto uchvátí. Za nedlouho musí ale zpátky do války a Dortothy je nucena odejít ze svého domu a skrýt jedno velké tajemství. Tajemství, které o pár desítek let později poodhalí její vnučka Robertha.

Kufr paní Sinclairové je silný ženský příběh, který se nejvíce zaobírá mateřstvím a morálním dilematem. Řekla bych, že je to klasický ženský román o životním rozhodnutí, věčné lásce a velice zásadním tajemstvím, které hlavní hrdinka tají velice dlouhou dobu. Sice tu píšu, že je to ženský román, ale pánům neuškodí si počíst něco z tohoto soudku literatury (víceméně :D). Kniha je to jak ze života, situace jsou tu popsány velice výstižně, autorka se s ničím nemaže, popisuje situace tak jak jsou, bez zbytečných oklik a vytáček. Moje první reakce byli wtf? To zas bude nuda. Začátek byl pro mě takový nicneříkající. Příběh začíná dopisem, ke kterému jsem se ke konci knihy musela stejně vrátit abych věděla vo co go. Postupně jsem se ale do příběhu začetla a nelitovala jsem toho. Neřekla bych, že je to zrovna můj šálek kakaa ale líbila se mi na tom ta věrohodnost, syrovost a uvěřitelnost příběhu. Za mě můžu knihu doporučit skoro všem, dětem a adolescentům ne-e.

hodnocení: 90%

Za poskytnutí recenzní e-knihy, děkuji internetovému knihkupectví KNIHCENTRUM.cz, e-knihu si můžete zakoupit zde.

Řeknu ti příběh: Když Jill zemřel otec

Tento příběh je o holce/ženě. Říkejme jí třeba Jill. Toto je příběh o Jill, který započal, když zemřel její otec. Není to povídka v určitém žánru, není to žádné sci-fi nebo fantasy story, je to prostě jen příběh o Jill. Toto se skutečně stalo a jestli mě nebo někomu z mého okolí je přeci jedno. Důležité je, že Jill potřebuje aby jí někdo vyslechl, četl její příběh a pochopil.
období: příběh se odehrává od Jilliiných 8 do 13 let

Psal se rok 2001 a Jill bylo osm když jí zemřel otec. Bylo to prostě z čistajasna, bum prásk a už tu není. Jill ani pořádně nevěděla co se děje, nevěděla proč k nim přišel pán, co bydlel kousek od nich, nevěděla proč je u nich policie a nevěděla proč všichni pláčou. Byla jí zima. Její matka musela odjet s policisty identifikovat tělo a Jill měla odejít s tím pánem, co bydlel kousek od nich. Měla radost, vždycky se jí u nich líbilo, jejich dům byl zvláštní a hezký, hlavně tam měli počítač, na kterém si mohla hrát. Dal si pak už nic smysluplného nepamatovala. Jen útržky, které se jí postupem času vybavili. 

Vzpomíná na babičku, když jí děda řekl, že její syn je mrtvý. Babička seděla v křesle a pletla svetr a u toho se dívala na televizi. Jill se chtěla dívat na televizi, zrovna tam běželo něco, co byl její oblíbený seriál. Jillinina babička ale televizi vypnula a brečela, cele hodiny brečela a říkala, že to tušila, věděla, že se jejímu synovi něco stalo. 

Další její vzpomínka pochází z pohřbu. Matka jí oblíkla do černého oblečení a navlíkla na ní dost neforemní zimní bundu s červeno-žlutými pruhy. Jill nikam jít nechtěla ale byla zvědavá. Věděla že tam bude strejda, babička, bratranec i sestřenice, nikdy je moc ráda neměla ale ráda se stýkala s jinými lidmi, protože jí vždycky dali něco dobrého. Samozřejmě to byl pohřeb, Jill věděla, že její otec zemřel i když jí to přímo nikdo neřekla, a taky věděla, že když někdo umře, musí mít prostě pohřeb. S babičkou a dědou se setkali v malé místnosti v pohřebním ústavu, všichni byli smutní a měli černé oblečení. Ze dveří vyšla paní a ptala se, jestli nebožtíka chce někdo vidět. Jill chtěla, chtěla ho vidět ale nepustili jí a koukali se na ní jako na blázna. Šla jen babička s dědou a když se vraceli děda jí podpíral a ona plakala, hodně plakala. Tím končí Jillininy vzpomínky na jejího otce. Někdo by řekl, že to nejsou vzpomínky na něj, ano, to tedy nejsou. Jill si ho prostě nepamatuje, i když jí bylo osm, a v osmi letech si děti ledascos pamatují ale Jill prostě ne.

Jill byla ve škole. Neměla tu moc kamarádů, nikdy se jí ze spolužáků nelíbil. Všichni byli pro ní tak normální a obyčejní. Měla ráda seriály, kde kluk nebo holka měla nadpřirozené schopnosti a byli prostě něco víc, než obyčejní lidé. To byli její kamarádi, neexistující lidé, kteří se stýkali třeba z duchy. Jill by ráda vídala mrtvé. Né proto aby se setkala s otcem ale proto, protože je to cool. Jill nechápala proč se jí lidé pořád ptali, jestli se jí stýská po otci. Nestýskalo se jí po tom pánovi ale věděla, že takhle se prostě neodpovídá, tak pokaždé odpověděla, že ano.Postupem času ale zjistila, že jí otec vlastně chyběl. Nechyběl jí její biologický otec, ten pán co s nimi bydlel, když byla malá. Chyběl jí ale někdo, někdo kdo by tu byl pro ní a z vyprávění spolužáků zjistila, že to bude nejspíš táta kdo jí schází. Bylo to nejspíš ze závisti, Jill byla celý život závistivá, záviděla to co nemá a nikdy mít nebude. Chtěla taky s celou rodinou jezdit na dovolenou, chtěla mít někoho, kdo by všechno zařídil, kdo by jí zachránil, kdyby bylo potřeba a kdo by ji vozil domů autem. Ostatní spolužáky taky vozili rodiče autem. Jill žila ve vědomí, že je divná. Ze začátku se na ní ve škole divně koukali, spolužáci se s ní nebavili a nikdo po ní nic nechtěl. Nemusela dělat domácí úkoly, učitelé se na ní koukali zvláštně a děti ze školy se jí vyhýbali. Nelíbilo se jí to, nelíbilo se jí, že nemá kamarády, proto začala ve škole dost často plakat, nechtěla tam být. 

Za několik let si zvykla. Zvykla si na to, že ona je ta divná, ta která se s nikým nebaví a nemá žádné kamarády. Jillinina spolužačka měla autonehodu, skoro všichni vyvázli jen se škrábanci, až na jejího otce, ten zemřel. Pamatovala si, že učitelka přišla do třídy celá ubrečená a všem nám sdělila co se stalo a zdůraznila, že všichni na ní teď musí být hodní. Pár dní po té autonehodě se spolužačka vrátila do školy s obvázanou rukou. Jill předpokládala, že se z nich stanou velké kamarádky, protože si myslela, že ji spolužáci také vyhostí a budou jen ony dvě. Přišla do třídy s úsměvem na rtech. Jill to nechápala. Proč se usmívá? Neviděla žádné slzy, žádný smutek, jen nesmělý úsměv. Proč se směje? Je ráda že její otec zemřel? Nebo jen nevěděla jak se s tím vypořádat? Nevěděla co má dělat, lidi na ní byli hodní, spolužáci, kteří si jí normálně nevšímali jí teď věnovali pozornost a chtěli jí pomáhat. A ona to přijala, srdečně všem vyprávěla co se stalo a že jí z auta vyprostil moc hezký hasič. Jill si uvědomila, že truchlit za mrtvého se nemá, pokud chcete být ve škole oblíbení. Od té doby Jill jen stěží projevuje nějaké emoce, je netečná ke smrti a tragédie cizích lidí jí jsou u prdele.

Dash & Lily: Kniha přání - Rachel Cohn, David Levithan

Autor: Rachel Cohn, David Levithan
překladatel: Tomáš Bíla
nakladatelství: CooBoo
žánr: dětská romantika, young adult
počet stran: 276

Anotace: Dash se rád dlouhé hodiny poflakuje po antikvariátech a jednoho dne najde mezi ostatními knihami červený zápisník, v němž je série úkolů souvisejících s knihami. Samozřejmě mu to nedá a pustí se do jejich plnění, při kterém se seznámí s Lily. 

Jsou Vánoce a Dash je tráví sám. Radši použije malou lest a zalže než aby je trávil s jedním ze svých rodičů. Než aby se seznamoval s novými lidmi a hledal si kamarády, trávy čas s mrtvými, umírajícími a zoufalými knihami. Při jedné návštěvě svých "starých přátel" ho upoutá jeden obyčejný červený zápisník, který je jen tak zastrčený mezi ostatními knihami. Samozřejmě Dash je mladý šestnáctiletý, melancholický, zvědavý kluk, takže neodolá a prozkoumá ho. Zjistí, že deník patří jakési Lily, která notně touží po nějakém kamarádovy ale podle specifik, které jsou v zápisníku napsány, ho smí číst jen mladí a hezcí kluci, což tak trochu značí, že hledá spíš svého vysněného prince. 

Dash a Lily jsou pro mě dvě úplně rozdílné osoby. To je jako kdyby jste mezi sebou porovnávali lízátko (Lily) a  BMW E46 (Dash). Lily je taková malá, sladká, naivní holčička s prostoučkým myšlením. Je stejně stará jako Dash, tudíž šestnáct let, ale oba jsou na úplně jiné myšlenkové úrovni. Dash je melancholický, dalo by se říct, že i depresivní, vzdělaný a prostě se nechová jako obyčejná děcka v jeho letech. Má styl chování, který by se hodil na emaře nebo člověka ujíždějícího v podobném stylu. Lily je oproti němu slaďoučká jako lízátko, je to malá princezna, kterou všichni opatrují a nic se jí nesmí stát, je tak krásně dětsky hloupoučká až mě z toho rozbolely zuby. Navzájem si do deníku píšou úkoly a posléze deník někde schovají, při to se seznamují a tak nějak si udělají představu o tom, kdo jsou a jestli má vůbec cenu v tom jejich oťukávání pokračovat. 

Byly Vánoce a já si chtěla přečíst něco vánočního, bohužel asi jako u 50% všech knih, byla anotace naprosto zavádějící a nic neříkající. Nikdy bych si nekoupila příběh, kde jsou dvě děti, kteří řeší na svůj věk, úplné ptákoviny. Kdyby v anotaci bylo napsáno, že je kniha o dětech, nikdy bych si ji nekoupila a byla bych šťastná. Bohužel šťastná nejsem ale jsem si jistá, že teenagerům se to bude líbit, to bez pochyby ale mě prostě ne. Knihu bych doporučila mladým lidem, a lidem co rádi čtou young adult literaturu a mají rády příběhy o dětské bezstarostné lásce, která prostě musí skončit dobře.

hodnocení: 65%

Vyhlášení hůlkové soutěže

Tohle bude už úplně poslední Hůlková soutěž, slibuji :D Docela mě potěšilo jak jste lidi morbidní. Skoro nikdo nemá rád naše hvězdné trio ale všichni zbožňují Voldyho, Snapea nebo Belatrix :D Abych se přiznala, taky zbožňuji toho černýho netopýrka a nesnáším tu čůzu růžovou Umbridgeovou, to je větší mrcha než Voldy. Voldy je alespoň chytrý, za mlada to byl fešák a má prachy, slávu atd.. ale ta ježibaba je prostě jen ježibaba :D
A teď k vyhlášení, vybrala jsem 4 vítěze a těmi jsou:
1.CraWer
2.MooX
3.Suši
4.Cia
Všem vítězům gratuluji a nevítězům vzkazuji, nezoufejte, hůlky sice už nebudou ale budou knížky ha! :D A ještě máte poslední možnost, pokud se mi výherci neozvou losuji dalšího :3

Book Haul #14

Tak jako každý měsíc si říkám, že nebudu nakupovat a vždycky to dopadá nějak takhle :D

 9 macků

Destrukční deník mám už dlouho ale vždycky na něj zapomenu ho ukázat :3 Dále jsem si v Dobrovských slevách koupila Světové umění:Kahlo

Mimo jiné zbožňuji filmy pro pamětníky a ty černobílí herce :D

Adina Mandlová: Příběh české hvězdy

Robokalypsa - Daniel H. Wilson

Když se řekne V+W

Na bazoši jsem pak sehnala Sváteční víkend, který je předlohou pro film Prodloužený víkend, která je naprosto úžasný. Dále pak tu mám Dva meče a Dvě zrcadla od Karolíny Limmrové.

Pekáč buchet - K. Petrusová

Ano, mám 2x Pekáč buchet, jeden jsem se koupila a druhý jsem dostala jako e-knihu recenzák. Dokonce jsem pak vyhrála Losing it což si ani nepamatuju ale mam to napsané v zápisníčku :D

Dokonalá chuť aneb Jak sníst svého manžela - Natalie Young

Autor: Natalie Young
překladatel: Jan Netolička
nakladatelství: Domino
vazba: hardback
počet stran: 272
žánr: román

Anotace: Seznamte se s Lizzií Prainovou: ženou v domácnosti, která nedávno překročila padesátku. Bydlí v domku u lesa se svým psem Ritou. Moc ráda vaří a lidem ze sousedství se vyhýbá. Jejího manžela Jacoba už pár dní nikdo nespatřil.

To proto, že ho Lizzie bacila rýčem do hlavy, nebyl to nijak promyšlený tah, prostě si jednoho krásného dne řekla, že by to mohla udělat. S jejím manželem Jackobem to skřípalo už od té doby co se seznámili. Neměli nikdy moc peněz, jejich vztah byl prazvláštní a nikdy neměli žádné známe, se kterými by chodili na společné večeře, jak to dělají normální postarší manželé. Co Lizzie vedlo k tomu aby ho zabila? Je to snad chudoba, neštěstí v manželství anebo si prostě uvědomila že její starej je prostě hovado co si to zaslouží? Hlavní věc teď je, jak se zbavit těla. Jeho rozřezaná mrtvola leží na dně mrazáku v pečlivě rozdělených pytlích se štítky. Co s nim? Zakopat ho na zahradě? Aby ho pak rozežírali akorát červy? Ne. Nejlepší a nejekologičtější bude když se sní. 

Knihu jsem si koupila z toho důvodu, protože mě zajímalo jakým způsobem to bude pojato. Bude to komedie, zábava? NE! Příběh pro měl byl jedna velká nuda, hlavní postava vede neustále nudné monology, které mě ani za mák nezajímají. Nevadil mi ani popis toho na jaký způsob si připraví svého manžela ale neskonale mě nudili ty její rozprávky nad tím co by bylo kdyby nebylo. Knihu bych asi doporučila ženám, co vědí, jaké strasti obnáší manželství. Možná proto jsem nedokázala vstřebat co to ta paní vlastně pořád mele, nedokázala jsem se vcítit do její situace. A nejhorší na tom všem bylo, že z toho popisu jak chutně a s láskou připravit svého manžela, jsem dostávala hlad. Bonusové bodíky knihy dostala za originální a krásnou vazbu, která je vážně pěkná, hodně pěkná.

hodnocení: 45%