Řeknu ti příběh: Když Jill zemřel otec

Tento příběh je o holce/ženě. Říkejme jí třeba Jill. Toto je příběh o Jill, který započal, když zemřel její otec. Není to povídka v určitém žánru, není to žádné sci-fi nebo fantasy story, je to prostě jen příběh o Jill. Toto se skutečně stalo a jestli mě nebo někomu z mého okolí je přeci jedno. Důležité je, že Jill potřebuje aby jí někdo vyslechl, četl její příběh a pochopil.
období: příběh se odehrává od Jilliiných 8 do 13 let

Psal se rok 2001 a Jill bylo osm když jí zemřel otec. Bylo to prostě z čistajasna, bum prásk a už tu není. Jill ani pořádně nevěděla co se děje, nevěděla proč k nim přišel pán, co bydlel kousek od nich, nevěděla proč je u nich policie a nevěděla proč všichni pláčou. Byla jí zima. Její matka musela odjet s policisty identifikovat tělo a Jill měla odejít s tím pánem, co bydlel kousek od nich. Měla radost, vždycky se jí u nich líbilo, jejich dům byl zvláštní a hezký, hlavně tam měli počítač, na kterém si mohla hrát. Dal si pak už nic smysluplného nepamatovala. Jen útržky, které se jí postupem času vybavili. 

Vzpomíná na babičku, když jí děda řekl, že její syn je mrtvý. Babička seděla v křesle a pletla svetr a u toho se dívala na televizi. Jill se chtěla dívat na televizi, zrovna tam běželo něco, co byl její oblíbený seriál. Jillinina babička ale televizi vypnula a brečela, cele hodiny brečela a říkala, že to tušila, věděla, že se jejímu synovi něco stalo. 

Další její vzpomínka pochází z pohřbu. Matka jí oblíkla do černého oblečení a navlíkla na ní dost neforemní zimní bundu s červeno-žlutými pruhy. Jill nikam jít nechtěla ale byla zvědavá. Věděla že tam bude strejda, babička, bratranec i sestřenice, nikdy je moc ráda neměla ale ráda se stýkala s jinými lidmi, protože jí vždycky dali něco dobrého. Samozřejmě to byl pohřeb, Jill věděla, že její otec zemřel i když jí to přímo nikdo neřekla, a taky věděla, že když někdo umře, musí mít prostě pohřeb. S babičkou a dědou se setkali v malé místnosti v pohřebním ústavu, všichni byli smutní a měli černé oblečení. Ze dveří vyšla paní a ptala se, jestli nebožtíka chce někdo vidět. Jill chtěla, chtěla ho vidět ale nepustili jí a koukali se na ní jako na blázna. Šla jen babička s dědou a když se vraceli děda jí podpíral a ona plakala, hodně plakala. Tím končí Jillininy vzpomínky na jejího otce. Někdo by řekl, že to nejsou vzpomínky na něj, ano, to tedy nejsou. Jill si ho prostě nepamatuje, i když jí bylo osm, a v osmi letech si děti ledascos pamatují ale Jill prostě ne.

Jill byla ve škole. Neměla tu moc kamarádů, nikdy se jí ze spolužáků nelíbil. Všichni byli pro ní tak normální a obyčejní. Měla ráda seriály, kde kluk nebo holka měla nadpřirozené schopnosti a byli prostě něco víc, než obyčejní lidé. To byli její kamarádi, neexistující lidé, kteří se stýkali třeba z duchy. Jill by ráda vídala mrtvé. Né proto aby se setkala s otcem ale proto, protože je to cool. Jill nechápala proč se jí lidé pořád ptali, jestli se jí stýská po otci. Nestýskalo se jí po tom pánovi ale věděla, že takhle se prostě neodpovídá, tak pokaždé odpověděla, že ano.Postupem času ale zjistila, že jí otec vlastně chyběl. Nechyběl jí její biologický otec, ten pán co s nimi bydlel, když byla malá. Chyběl jí ale někdo, někdo kdo by tu byl pro ní a z vyprávění spolužáků zjistila, že to bude nejspíš táta kdo jí schází. Bylo to nejspíš ze závisti, Jill byla celý život závistivá, záviděla to co nemá a nikdy mít nebude. Chtěla taky s celou rodinou jezdit na dovolenou, chtěla mít někoho, kdo by všechno zařídil, kdo by jí zachránil, kdyby bylo potřeba a kdo by ji vozil domů autem. Ostatní spolužáky taky vozili rodiče autem. Jill žila ve vědomí, že je divná. Ze začátku se na ní ve škole divně koukali, spolužáci se s ní nebavili a nikdo po ní nic nechtěl. Nemusela dělat domácí úkoly, učitelé se na ní koukali zvláštně a děti ze školy se jí vyhýbali. Nelíbilo se jí to, nelíbilo se jí, že nemá kamarády, proto začala ve škole dost často plakat, nechtěla tam být. 

Za několik let si zvykla. Zvykla si na to, že ona je ta divná, ta která se s nikým nebaví a nemá žádné kamarády. Jillinina spolužačka měla autonehodu, skoro všichni vyvázli jen se škrábanci, až na jejího otce, ten zemřel. Pamatovala si, že učitelka přišla do třídy celá ubrečená a všem nám sdělila co se stalo a zdůraznila, že všichni na ní teď musí být hodní. Pár dní po té autonehodě se spolužačka vrátila do školy s obvázanou rukou. Jill předpokládala, že se z nich stanou velké kamarádky, protože si myslela, že ji spolužáci také vyhostí a budou jen ony dvě. Přišla do třídy s úsměvem na rtech. Jill to nechápala. Proč se usmívá? Neviděla žádné slzy, žádný smutek, jen nesmělý úsměv. Proč se směje? Je ráda že její otec zemřel? Nebo jen nevěděla jak se s tím vypořádat? Nevěděla co má dělat, lidi na ní byli hodní, spolužáci, kteří si jí normálně nevšímali jí teď věnovali pozornost a chtěli jí pomáhat. A ona to přijala, srdečně všem vyprávěla co se stalo a že jí z auta vyprostil moc hezký hasič. Jill si uvědomila, že truchlit za mrtvého se nemá, pokud chcete být ve škole oblíbení. Od té doby Jill jen stěží projevuje nějaké emoce, je netečná ke smrti a tragédie cizích lidí jí jsou u prdele.